Jak se naučit mluvit anglicky: návod pro dospělé

Mám na lekcích ženu, která přečte odbornou zprávu v angličtině rychleji než já.

Na online meetingu s kolegy z Irska za celý rok neřekla víc než "yes" a "sure".

Když jsem se jí ptala proč, řekla mi to úplně přesně: "Než tu větu poskládám, tak už se mluví o něčem jiném. A když ji poskládám, tak zní jak z učebnice, tak ji radši neřeknu."

Tohle není problém se slovní zásobou. Ta žena zná víc slov než většina mých studentů dohromady.

Je to problém s rychlostí vybavení a s tím, co se stane v hlavě, když se na vás všichni dívají. A obojí se dá trénovat, jenom se to netrénuje tím, čím se to většina lidí trénovat snaží. 🙂

Proč rozumíte mnohem víc, než dokážete říct

Ten rozdíl má svoje jméno. Jazykovědci mluví o receptivní a produktivní slovní zásobě.

Receptivní je to, co poznáte, když to slyšíte nebo čtete. Produktivní je to, co si sami vybavíte, když to potřebujete.

U dospělých, kteří se učí anglicky ve škole a pak sami, bývá ta první podstatně větší než ta druhá. Někdy dvojnásobně.

Není to vada. Je to naprosto normální důsledek toho, čím jste jazykem procházeli: čtením, poslechem, testy s výběrem z možností. Všechno vstupní aktivity.

Mluvení je jediná dovednost, u které nestačí mít slovo někde v hlavě. Musíte ho mít v puse do vteřiny, jinak je vám k ničemu.

A to je i důvod, proč vám nepomůže "naučit se ještě víc slovíček". Přidáte tím do zásoby, ze které stejně neumíte rychle brát.

Ten blok není povahová vlastnost

Skoro každý, kdo mi tohle popisuje, to na sebe hodí jako charakterovou vadu. Že je málo průbojný. Že se moc stydí.

Tak tohle si prosím škrtněte. 🙂

Existuje popsaný jev, kterému se říká úzkost z cizího jazyka (foreign language anxiety). Horwitz, Horwitz a Cope ho popsali už v roce 1986 a od té doby ho potvrdily desítky studií. Klíčové zjištění: je to specifická úzkost vázaná na jazykovou situaci, ne obecná vlastnost člověka. Lidé, kteří v mateřštině klidně vedou porady, ji mají taky.

A druhý nález, ten mě zaujal ještě víc. Tsedal Neeleyová z Harvard Business School zkoumala firmu, která přešla na angličtinu jako firemní jazyk. Nejvíc úzkosti neměli ti nejslabší. Měli ji lidé, kteří svoji angličtinu hodnotili jako středně dobrou.

Dává to smysl, když se nad tím zamyslíte. Abyste slyšeli, že to, co říkáte, nezní tak dobře jako to, co si myslíte, musíte umět dost. Kdo umí málo, ten ten rozdíl neslyší a mluví vesele dál.

Takže jestli jste na B2 a máte pocit, že mluvíte hůř než kolega na A2, který se vůbec nestydí: nemluvíte hůř. Slyšíte víc.

Prakticky z toho plyne jedna věc: čekat, až blok zmizí sám, nemá smysl. Zmizí až po tom, co začnete mluvit. Ne naopak.

Co dělá řeč plynulou: nejsou to slovíčka, jsou to celé kusy

Tady je věc, kterou by měl znát každý, kdo se učí mluvit.

Pawley a Syder v roce 1983 popsali dvě záhady. Proč rodilí mluvčí z tisíce gramaticky správných možností vždycky vyberou zrovna tu jednu, která zní přirozeně. A jak je možné, že mluví plynule, když je lidská pracovní paměť tak omezená.

Odpověď na obě je stejná: rodilý mluvčí neskládá věty ze slov. Skládá je z hotových bloků.

• I was wondering if you could…
• to be honest with you…
• that's a good point, but…
• let me get back to you on that.

To nejsou věty, které někdo v tu chvíli vymýšlí. To jsou předpřipravené kusy, které vyklouznou jako jedno slovo. Mozek pak zbylou kapacitu použije na to, co chce vlastně říct.

Když skládáte větu slovo po slovu podle gramatického pravidla, spotřebujete kapacitu na konstrukci. Proto vám dojde dech uprostřed věty. Proto mluvíte pomalu, i když všechno umíte.

Praktický důsledek, a je to podle mě ten nejdůležitější v celém textu: místo dalších padesáti slovíček se naučte dvacet frází, které v hovoru potřebujete pořád dokola.

Fráze na získání času:

• That's a good question, let me think for a second.
• How can I put this…

Fráze na vstup do hovoru:

• Can I just come in here?
• Sorry, just to add to that…

Fráze na nesouhlas, který nikoho neurazí:

• I see your point, but I'd say…
• I'm not sure I'd go that far.

Fráze na opravu sebe sama:

• Sorry, what I meant was…

Dvacet takových vět. Naučené tak, že vyjdou bez přemýšlení. Tohle udělá s vaším projevem víc než půl roku gramatiky. Nejčastější kombinace tohohle typu jsou mimochodem frázová slovesa, která v mluvené angličtině nesou obrovskou část významu.

Technika 4/3/2: nejlevnější trénink plynulosti, jaký znám

Tuhle techniku popsal Maurice a rozšířil ji Paul Nation. Je stará přes čtyřicet let, je pořád v didaktických příručkách a skoro nikdo z Čechů ji nezná. Přitom ji zvládnete sami doma s telefonem.

Funguje takhle:

1. Vyberte si téma, které umíte. Váš víkend. Váš projekt v práci. Cokoli.
2. Mluvte o něm čtyři minuty. Nahrajte se. Nepřerušujte se, neopravujte se, neplánujte dopředu.
3. Pusťte si to znovu jako přednes toho samého obsahu, ale ve třech minutách.
4. A ještě jednou, ve dvou minutách.

Stejný obsah, pokaždé kratší čas. Nutí vás to říct to samé rychleji a plynuleji, přičemž obsah už máte vymyšlený, takže kapacita jde do formy.

Co se stane: ve třetím kole slyšíte vlastní projev bez pauz uprostřed vět. Poprvé po letech.

Proč to funguje: opakování stejného úkolu snižuje kognitivní zátěž. Nemusíte vymýšlet, co říct, tak se soustředíte na to, jak to říct. Výzkum opakování úloh (Bygate a další) ukazuje zlepšení plynulosti a složitosti projevu právě při opakovaném provedení stejného zadání.

Dělejte to třikrát týdně po deseti minutách. Za měsíc uslyšíte rozdíl na nahrávkách, což je mimochodem nejlepší motivace, jakou znám, protože pokrok v mluvení jinak není vidět skoro vůbec. 🎧

Pauzy: neřešte, jestli je děláte, ale kde

Plynulost neznamená mluvit bez pauz. Rodilí mluvčí pauzují pořád.

Rozdíl je v tom, kde pauzují.

Přirozený projev pauzuje na hranicích myšlenek, tedy mezi větnými celky. Projev, který vzniká pod tlakem, pauzuje uprostřed vazby, protože mluvčí zrovna hledá další slovo.

• I think we should… postpone the meeting. (pauza na hranici, zní zamyšleně)
• I think we should postpone the… meeting. (pauza uprostřed, zní nejistě)

Naprosto ta samá slova. Úplně jiný dojem.

Co s tím prakticky: mít připravené výplně, které si koupí čas na správném místě.

• Well…
• I mean…
• The thing is…
• Let me put it this way.

Tohle nejsou vycpávky, kterých byste se měli zbavovat. To je součást přirozeného projevu. Rodilí mluvčí je používají neustále.

A ještě jeden tip, který dávám úplně každému: nezpomalujte, když se zaseknete. Dokončete větu jakkoli, i špatně. Věta dokončená s chybou je pro posluchače stokrát lepší než věta, kterou opustíte v půlce a začnete znovu.

Výslovnost: srozumitelnost, ne přízvuk

Tohle bere lidem hrozně moc energie a je to většinou špatně zaměřená energie.

Munro a Derwing dlouhodobě ukazují, že přízvuk a srozumitelnost jsou dvě různé věci. Člověk může mít silný cizí přízvuk a být přitom naprosto srozumitelný. A naopak, mírný přízvuk nemusí znamenat, že vám lidé rozumí.

Cíl tedy není znít jako Brit. Cíl je, aby vám lidé rozuměli napoprvé.

Na čem u Čechů reálně záleží nejvíc:

Slovní přízvuk. Když ho dáte na špatnou slabiku, posluchač slovo často nepozná vůbec. deVElop, ne DEvelop. Tohle je největší jednotlivá příčina nedorozumění.

Délka samohlásky. ship a sheep, live a leave. Čeština délku má, takže tohle máte ve výhodě, jenom se to musí přenést.

Koncové souhlásky a jejich shluky. asked, texts, worlds. Čeština je takhle nezakončuje, tak je Češi polykají. Posluchač pak přijde o gramatickou informaci, protože v angličtině je koncovka často jediná zpráva o čase nebo množném čísle.

Th. Tady mám nepopulární názor: řešte ho až nakonec. Když řeknete fink místo think, kontext to skoro vždycky zachrání. Když řeknete PROdukce místo proDUCtion, nezachrání to nic. 🤷‍♀️

Kde mluvit, když nemáte s kým

Nejčastější námitka a je oprávněná. Tady jsou možnosti od nejlevnější po nejúčinnější, se vším, co na nich nesedí.

Mluvení pro sebe s nahráváním. Zdarma, kdykoli, žádný stres. Trénuje rychlost vybavení a plynulost. Neopraví vás a nedá vám nic, co ještě neumíte. Základ, nikoli celé řešení.

Konverzace s AI. Dostupná nonstop, trpělivá, nesoudí. Skvělá na první zbavení se bloku a na opakování stejné situace. Ale pozor na dvě věci: rozumí vám líp než skutečný člověk, takže vás nenaučí být opravdu srozumitelní, a nedokáže si všimnout toho, co říkáte pokaždé špatně, protože si vás nepamatuje z minula. Trenažér, ne partner.

Jazykový tandem. Vyměníte češtinu za angličtinu s někým, kdo se učí česky. Zdarma a autentické. Nevýhoda: druhá strana je taky nejistá a nikdo z vás neví, co je správně.

Konverzační skupina. Levnější než lekce, dobrá na odbourání ostychu. Ve skupině šesti lidí ale namluvíte za devadesát minut deset minut, a to je málo.

Lekce s lektorem, jeden na jednoho. Nejdražší a s odstupem nejúčinnější, protože mluvíte celou dobu a někdo sleduje, co opakovaně děláte špatně. Rozdíl mezi tímhle a vším ostatním je v tom, že dostanete zpětnou vazbu na vzorec, ne na jednu chybu.

A ještě k rodilým mluvčím, protože se na to ptáte často. Rodilý mluvčí je výhoda na vyšších úrovních, na nuance, přirozenost a přízvuk. Na střední úrovni bývá lepší lektor, který mluví i česky, protože ví, proč zrovna vy říkáte I am here since Monday a umí vám to vysvětlit za deset vteřin místo za deset minut.

Čtyři týdny, po kterých uslyšíte rozdíl

Konkrétní plán. Zabere kolem dvou hodin týdně.

Týden 1: nahrávka a inventura. Nahrajte si čtyři minuty mluvení na jedno téma. Poslechněte si to (bude to nepříjemné, projděte si tím). Napište si tři věci, kterých si všímáte: kde pauzujete, co pořád opakujete, co jste chtěli říct a neuměli.

Týden 2: dvacet frází. Vyberte si dvacet frází pro situace, které skutečně máte. Ne obecné. Vaše. Nacvičte je nahlas do té míry, že vyjdou bez přemýšlení.

Týden 3: 4/3/2, třikrát. Tři různá témata, každé podle techniky výše. Nahrávejte si třetí kolo.

Týden 4: naostro. Použijte to v reálné situaci. Řekněte na meetingu jednu připravenou větu. Objednejte si telefonicky. Cokoli, kde je na druhé straně skutečný člověk.

Pak si nahrajte znovu ty samé čtyři minuty jako v týdnu 1 a porovnejte to.

Tohle porovnání je jediný způsob, jak pokrok v mluvení opravdu uvidíte. Sami od sebe si ho nevšimnete nikdy, protože se posouváte a laťka se posouvá s vámi. 💪

Co si z toho odnést

Mluvení není nejtěžší dovednost. Je to jenom jediná dovednost, kterou se skoro nikdo netrénuje, protože je nepříjemná.

Tři věci, které fungují spolehlivě:

Fráze místo slov. Hotové bloky, které vyjdou samy.

Opakování stejného úkolu. Ne pořád nové téma, ale to samé podruhé a potřetí.

Nahrávat se. Jinak pokrok neuvidíte a vzdáte to dřív, než přijde.

Ta žena z úvodu, co za rok neřekla na meetingu víc než "yes"? Začali jsme u pěti frází na vstup do hovoru. Nic víc. Trvalo šest týdnů, než jednu z nich použila naostro.

Napsala mi pak, že po ní nikdo neotočil hlavu a nikdo si ničeho nevšiml. Považovala to za zklamání. 😄

Já to považuju za přesně ten výsledek, o který nám šlo.

Jestli řešíte angličtinu obecněji, ne jenom mluvení, mrkněte na text o tom, jak se naučit anglicky, kde je i realistický odhad, kolik hodin co stojí.

Zdroje

• Horwitz, E. K., Horwitz, M. B. & Cope, J. (1986). Foreign Language Classroom Anxiety. The Modern Language Journal, 70(2), 125-132.
• Neeley, T. B. (2013). Language Matters: Status Loss and Achieved Status Distinctions in Global Organizations. Organization Science, 24(2), 476-497.
• Pawley, A. & Syder, F. H. (1983). Two Puzzles for Linguistic Theory: Nativelike Selection and Nativelike Fluency. In Language and Communication. Longman.
• Nation, P. (1989). Improving Speaking Fluency. System, 17(3), 377-384. (technika 4/3/2, původně Maurice, 1983)
• Bygate, M. (2001). Effects of Task Repetition on the Structure and Control of Oral Language. In Researching Pedagogic Tasks. Longman.
• Munro, M. J. & Derwing, T. M. (1995). Foreign Accent, Comprehensibility, and Intelligibility in the Speech of Second Language Learners. Language Learning, 45(1), 73-97.